Ještě před několika lety řešila dětské konflikty stejně jako učitelé, když byla ona sama žačkou. „Ty mu dej tu tužku, ty mu vrať pero a jdeme dál“. Díky školní mediaci Aneta Vučková začala zjišťovat, že právě zdánlivě malicherné spory jsou pro děti příležitostí naučit se konflikty řešit. V rozhovoru představuje postupy a dovednosti, které si osvojila na kurzech Restorativní školy. 

Dnes působí jako třídní učitelka a interní školní mediátorka a ve škole se chystá postupně rozvíjet také peer-mediaci. V Restorativní škole prošla výcvikem školní mediace, kurzem školních případových setkání, oběma kurzy peer-mediace i letní školou školní facilitace. Využívá zde i individuální a skupinové supervize. Jak sama s nadsázkou říká, vytvořila si „restozávislost“. V rozhovoru mluví o tom, proč někdy stačí méně radit a více poslouchat, co se změní, když učitel přestane dětem nabízet vlastní řešení, i proč se restorativní přístup ve škole těžko rozvíjí bez vedení, které mu skutečně rozumí. 

Jak jste se vlastně dostala ke školní mediaci?

Vystudovala jsem učitelství pro první stupeň a asi pět let jsem učila na běžné základní škole v jižních Čechách. Děti za mnou vždycky chodily, když je něco trápilo nebo potřebovaly s něčím pomoct. Myslím, že se mi dařilo vytvořit prostředí, ve kterém ke mně měly důvěru.

Problém byl spíš v tom, co s tím potom dělat. Jako učitel člověk často postupuje intuitivně. Dítě přijde s konfliktem a vy se mu snažíte poradit nebo mu rovnou řeknete, co má udělat. A já jsem přemýšlela, jestli by to nešlo dělat ještě jinak.

Pak jsem úplnou náhodou slyšela podcast o mediaci. Do té doby jsem o ní skoro nic nevěděla, už vůbec ne v souvislosti se školstvím. Začala jsem si o ní zjišťovat víc a nakonec jsem se přihlásila na výcvik školní mediace. Když jsem se později přestěhovala do Prahy a nastoupila na základní školu na Zličíně, přicházela jsem už s tím, že bych tam kromě třídní učitelky chtěla působit také jako interní školní mediátorka. 

Co jste díky mediaci začala v běžné učitelské praxi vidět jinak?

Až zpětně, po absolvování kurzu, jsem si uvědomila, že některé věci šly dělat lépe. Často jsou to úplně obyčejné dětské spory, které nám dospělým připadají jako malichernosti. Někdo někomu něco vzal, děti se dohadují o pomůcky nebo o to, kdo komu co slíbil a s čím si bude hrát o přestávce. Jako učitel máte někdy chuť říct: „Ty mu dej tu tužku, ty mu vrať pero a jdeme dál.“ Nebo jim řeknete, ať si to vyřeší samy.

Jenže právě na těchhle zdánlivě malých věcech se děti učí, jak konflikty řešit. Nemusíme jim vymyslet řešení, ale zároveň je v tom nemůžeme úplně nechat samotné. 

Jak tedy takovou situaci řešíte dnes?

Dávám jim víc času. Snažím se, aby každý mohl říct, jak situaci vidí. Dřív jsem měla větší potřebu hned vysvětlovat, co se mělo stát a co měl kdo udělat.

Dnes vidím, že dětem často stačí, že je někdo opravdu poslouchá. Že jim dá prostor a přijme to, co říkají, aniž by je okamžitě hodnotil. Když je to možné, vezmu si je někam stranou, mimo ruch třídy nebo chodby. Nejdřív každý dostane možnost říct, co potřebuje, a až potom můžeme přemýšlet, co s tím dál. 

Z mediace se nakonec stala přímo jedna z vašich rolí ve škole. Jak vypadá práce interní školní mediátorky v praxi?

U mě je to kombinované s prací učitelky, takže nemám prostor věnovat se pouze mediaci. Postupně si ale děti zvykly, že za mnou mohou samy přijít. Někdy mě osloví kolegové, protože vidí, že mezi žáky něco probíhá a pomohlo by jim si o tom s někým promluvit.

Pak hledáme čas a prostor, kdy se můžeme sejít v klidu. Sama tomu s dětmi ani vždycky neříkám mediace, spíš mediované rozhovory. Někdy stačí jedno setkání, jindy se potkáme několikrát, něco si společně nastavíme a potom se vracíme k tomu, jestli to funguje.

V tom vidím výhodu interního mediátora. Nemusím přijít k jedné situaci a odejít s okamžitým výsledkem. Může to být dlouhodobější práce. 

Při téhle práci jste ale postupně narazila i na hranice samotné mediace. Co vám začalo chybět?

Při supervizích školních mediátorů jsme sdíleli situace, které ve školách řešíme, a já jsem stále častěji narážela na to, že konflikt málokdy zůstává jen mezi dvěma dětmi. Když ho začnete mapovat, zjistíte, že kolem jednoho žáka může být celá skupina lidí – učitelé, psychologové a další.

Cítila jsem proto, že kromě mediace potřebuji také dovednosti, jak vést větší skupinu. Proto jsem nakonec absolvovala Letní školu školní facilitace. 

Co vám facilitace přinesla do vlastní učitelské praxe?

Uvědomila jsem si, že my učitelé jsme vlastně facilitátory docela často, jen si to tak nepojmenováváme a nemáme k tomu vždycky pevnou strukturu.

Spoustu věcí jsem už předtím dělala intuitivně. Kurz mi ale pomohl ujasnit si vlastní roli. Jako učitel mám přirozeně tendenci nápady žáků hodnotit. Jenže když třeba společně vytváříme pravidla třídy nebo rozhodujeme o něčem, co se jich týká, je rozdíl mezi tím, jestli nakonec přijmou moje řešení, nebo vytvoří svoje.

Oba způsoby nás mohou dovést k nějakému výsledku. Otázka ale je, nakolik je to jejich řešení a nakolik moje. Když je výsledek skutečně jejich, přistupují k němu podle mě úplně jinak. 

Kdybyste tedy mohla dát jednu radu učitelce, kterou jste byla na začátku své kariéry, jaká by byla?

Asi bych řekla: Nekomplikujte si život tím, že budete žákům vymýšlet, jak mají věci řešit.

Učitelé jsou samozřejmě limitovaní časem, tomu ze své vlastní praxe dobře rozumím. Ale někdy si na sebe nakládáme další práci právě tím, že se snažíme za děti vymyslet, co mají udělat.

Přitom někdy stačí dát jim svoje ucho. Chvíli jen vnímat, co říkají, a opravdu jim naslouchat. Zní to možná banálně, ale často právě tohle potřebují. 

Vy ale nechcete zůstat jen u vlastní práce s jednotlivými dětmi nebo třídou. Kam byste chtěla mediaci ve škole posunout dál?

Minulý rok byl pro mě vlastně takový pilotní rok interní školní mediátorky. Teď cítím, že bych nechtěla zůstat jen u individuálních mediovaných rozhovorů.

Mediace může mít ve škole mnohem širší záběr. Můžeme vstupovat do tříd, pracovat s dětmi na rozvíjení komunikačních dovedností a kompetencí k řešení konfliktů. A já bych chtěla postupně vytvořit také tým peer mediátorů.

Co si pod peer-mediací můžeme představit?

Jde o způsob, jak do péče o vztahy a řešení konfliktů ve škole zapojit samotné žáky. Vybraná skupina dětí prochází přípravou, při které rozvíjí dovednosti v komunikaci a řešení konfliktů.

Je to ale dlouhodobější proces a potřebujete, aby se postupně stal součástí kultury školy. Nejde jen vybrat několik dětí a dát jim nějakou funkci. Chtěla bych nejprve téma představovat jednotlivým třídám, rodičům i kolegům, aby všichni rozuměli tomu, k čemu peer-mediace slouží. Potom se vytvoří skupina žáků, kteří se pravidelně scházejí a svoje dovednosti dál rozvíjejí.

Neznamená to, že z nich uděláme malé dospělé mediátory. Mohou si ale třeba všimnout, že někdo sedí sám nebo že se někdo trápí, a vědět, co v takové situaci mohou udělat. 

To už ale není práce jednoho nadšeného učitele. Co potřebujete od školy a jejího vedení, aby něco takového mohlo skutečně fungovat?

Je potřeba, aby tomu postupně rozuměla celá škola. Nejen děti, ale také rodiče a kolegové. A samozřejmě potřebujete vedení, které vám pro takovou práci vytvoří prostor.

Sama mám zkušenost, že to není samozřejmost. Na škole, kde jsem působila dřív, vnímali mediaci jako něco, co už mají pokryté jinými pozicemi a nástroji. Když jsem potom přišla na současnou školu, reakce byla jiná. Vedení v tom vidělo přínos a bylo ochotné hledat cestu, jak roli interního mediátora do fungování školy dostat.

Není to přitom jednoduché. Interní školní mediátor není oficiální pozice, takže musíte hledat čas, způsob financování i to, kam tuto práci v rámci školy zařadit. O to důležitější je, jestli je vedení ochotné tu cestu hledat. 

Vy sama jste u Restorativní školy nakonec nezůstala u jednoho kurzu. Sama tomu s nadsázkou říkáte „restozávislost“. Co vás přimělo vracet se?

Začala jsem školní mediací, pokračovala kurzem školních případových setkání, absolvovala jsem peer-mediaci 1 a 2, Letní školu facilitace a několik dalších praktických setkání k mediaci. 

Restorativní školu jsem si přitom původně nevybrala na doporučení. Prostě jsem hledala vzdělávání v mediaci a narazila na školní mediaci. Kurzů obecné nebo rodinné mediace najdete hodně, ale já hledala něco přímo pro školní prostředí.

A líbí se mi, že tady nedostaneme hotový návod, jak se všechno dělá správně. Každý přináší situace, které řeší ve své škole nebo při práci s dětmi, a hodně se učíme i navzájem. Vždycky se tam sejde zajímavá skupina lidí s různými zkušenostmi a pohledy. Kurz tak vlastně do určité míry vytváříme všichni společně. 

A co se děje ve chvíli, kdy kurz skončí a člověk má začít nové dovednosti skutečně používat?

Právě to je pro mě důležité. Člověk po absolvování kurzu není hotový mediátor. Když jsem začínala jako interní školní mediátorka, zjistila jsem, že si cestu ve škole musím vybudovat sama a že všechno nejde hned.

Hodně mi pomohla následná setkání s dalšími školními mediátory a supervize, které Restorativní škola pořádá, a možnost sdílet i to, co se nám nedaří. Bylo příjemné slyšet, že někdo řeší stejné problémy a že ani jinde nejde všechno hned po másle. Je to dlouhý proces a vnímám, že Restorativní škola je ochotná být u něj s námi dál. 

Má podle vás smysl, aby podobnou zkušeností prošlo i samotné vedení školy?

Určitě. I naše paní ředitelka se poté, co jsem do školy přišla, sama přihlásila na výcvik. A na kurzech jsem potkávala řadu dalších ředitelů.

Vedení školy tyto dovednosti využije v komunikaci s rodiči i se zaměstnanci. Ale důležité je ještě něco: když ředitel sám pochopí smysl těchto přístupů, mnohem snáz se potom dostávají do celé školy. Nestačí říct, že chceme mít mediátora, protože ho mají ostatní nebo protože to dobře zní. Když s tím vedení skutečně souzní a chápe, proč to dělá, je mnohem jednodušší hledat cestu, jak tomu ve škole vytvořit prostor. 

Když se ohlédnete za všemi těmi kurzy a zkušenostmi – změnily něco i na vás samotné?

Zjistila jsem, že jsem na spoustu věcí vždycky hodně spěchala. Chtěla jsem mít řešení hned, v práci i v osobním životě. Kladla jsem na sebe velké nároky a pak jsem byla nešťastná, když to nešlo podle mých představ.

Postupně jsem si uvědomila, že všechno chce čas. Že věci mají svůj vývoj a proces. A že i dětem musíme dát čas, aby se v některých situacích zorientovaly.

Myslím, že jsem díky tomu i jako učitelka klidnější. Víc si hlídám, abych do toho, co děti řeší, hned nevnášela svůj názor. Samozřejmě nejsem robot a vždycky tam nějaké emoce budou. Ale můžu se snažit, aby to, co si myslím já, neurčovalo, jak o situaci budou přemýšlet ony. 

Pro Restorativní školu, z.s. se ptala Charlota Dědková. Děkujeme za celý rozhovor 🌿.

Aneta Vučková 

je učitelka na prvním stupni a interní školní mediátorka na ZŠ a MŠ Praha–Zličín. Ve své práci se věnuje řešení konfliktů mezi žáky, rozvoji komunikačních dovedností a postupnému zavádění mediačních a restorativních přístupů do života školy. V Restorativní škole absolvovala výcvik školní mediace, kurz školních případových setkání, kurzy peer-mediace a Letní školu školní facilitace.