Napětí mezi dvěma pedagogy může postupně zasáhnout celou sborovnu, rodiče i děti. Eva Růtová stála u zrodu školní mediace a peer-mediace v Česku. Více než deset let pomáhá školám zvládat konflikty a složité vztahové situace. Ředitelka organizace Restorativní škola, z.s. vysvětluje, proč někdy mediace nestačí, jakou roli hraje vedení školy a proč se vyplatí věnovat vztahům pozornost dřív, než přijde krize.

Co dělat, když ve sborovně „houstne“ atmosféra? Jak to udělat, aby nám ve sborovně bylo spolu lépe a co si počít, když není? 

Rozhovor vyšel v periodiku Učitelské noviny č. 38/2026, ročník 129, 3. listopad 2026 dostupné z https://www.digiport.cz/detail/floowie-pu/603643/1798-ucitelske-noviny-38-2026?fbclid=IwY2xjawVeviBleHRuA2FlbQIxMABwZG9mAWJyaWQRMHIwaU1FcHR1cGdBa2xqZ0hzcnRjBmFwcF9pZBAyMjIwMzkxNzg4MjAwODkyAAEfWFcyiikOXzkWreCYVr23mclbrPWAZJ-0awnocKZzVX9DHWJzVR4xPf9QMqI_aem_44Kx590c3nlNpxMVq4D1CA

Není to tak dávno, co pozice školního mediátora ještě neexistovala. Jak s k němu staví školy dnes? Jsou už na něj alespoň trochu zvyklé?

Některé školy už školní mediaci využívají, jiné s ní zatím nemají žádnou zkušenost. Je to stále poměrně mladá disciplína, ale za posledních jedenáct let, co se rozvoji školní mediace u nás věnuji, se hodně změnilo. V roce 2015 jsem vedla pilotní projekt pro Úřad vlády. Tehdy jsme zjišťovali, jestli může mediace v prostředí českých škol fungovat. Praktických zkušeností bylo minimum. Projekt trval jen několik měsíců. Mě to téma ale natolik oslovilo, že jsem s některými zapojenými školami pokračovala ve spolupráci další roky. S některými spolupracuji dodnes. Od té doby se také intenzivně věnuji vzdělávání a osvětě. Dnes už je povědomí o školní mediaci mnohem větší. Stále ale platí, že se na nás školy nejčastěji obracejí ve chvíli, kdy už si samy nevědí rady. Lepší výsledky přináší, když se ty principy využívají preventivně, ještě dřív než problém vyeskaluje. Tehdy už totiž ani mediace nemusí zafungovat. 

Jaký za tu dobu vnímáte posun – i třeba z hlediska toho, kolik vám přibylo práce?

Práce přibylo výrazně, ale ještě větší radost mám z toho, jak se proměňuje samotný přístup ke školní mediaci. Dříve převládala představa, že škola má problém, pozve mediátora, ten pomůže dvěma stranám najít dohodu a zase odejde. Ale to je jenom jedna z forem. Nazývám jí externí školní mediace a její využití má své přínosy i limity. 

Vedle ní ale rozvíjím také interní školní mediaci. Připravujeme učitele, ředitele, sociální a speciální pedagogy nebo školní psychology, aby dokázali s konflikty pracovat přímo ve své škole. Zatím nejde o samostatné pracovní místo. Pro školu je ale nesmírně cenné, když má někoho, kdo umí zachytit napětí včas, vést obtížný rozhovor a pomoci kolegům, dětem nebo rodičům. V některých zemích, zejména ve Skandinávii, už je taková role běžnější. Věřím, že se k tomu časem dopracujeme i u nás.

A pak je tu ještě jeden důležitý posun. Postupně se mi daří prosazovat do povědomí, že školní mediace není jen běžná mediace přenesená do školní budovy. Škola je složitý vztahový organismus, který vyžaduje odlišný proces i přístup než klasická mediace. Školní mediátor musí znát tento specifický postup, rozumět fungování školy a poznat, kdy mediace nestačí a je potřeba zapojit další odborníky. S nadsázkou říkám, že školní mediace není tříhodinové drama, ale spíš seriál.

Obdobně to je s žákovskou, peer-mediací. V Restorativní škole dnes díky desetileté práci a průběžné evaluaci víme, které cesty jsou slepé a jak postupovat, aby to pro děti i školu bylo bezpečné a dlouhodobě udržitelné, ne jen chvilkový experiment. 

Co podle vás nejvíc ovlivňuje vztahy ve sborovně? Velká škola, malá, venkovská, ve městě, poměr mužů a žen...?

Všechno to jsou okolnosti, které hrají roli, ale největší vliv má vedení školy. Vedoucí pracovník má málokdy čas na vedení lidí, byť by to měla být jeho hlavní náplň práce. Když si vezmeme, jak širokou agendu mají ředitelé a zástupci ředitelů škol, není jednoduché k tomu všemu ještě zajišťovat podmínky pro dobré vztahy. Ty se ale nevytvářejí samy od sebe.

Při vedení školy pomáhá, když se management učí s těmi vztahovými tématy pracovat a rozvíjí se v oblasti prevence a řešení konfliktů. Protože tehdy dokáže mnohem lépe nastavovat kulturu vztahů tak, aby spolu lidi mohli o problémech mluvit. Aby se věci řešily tam, kde vznikají a nepřehlížely se. Protože ten čas, který pak stojí řešení vyhrocených vztahových situací, je mnohonásobně větší než čas věnovaný nastavování podmínek pro zdravé fungování týmu.

To je velká nálož pro ředitele. Ale vlastně jakmile ovlivní spokojenost pedagogů, tak potom i děti budou v té škole spokojenější...

Přesně tak. Když se učitelé ve škole cítí dobře, mají lepší podmínky pro svou práci, a to se přirozeně promítá i do jejich vztahu k dětem.

Děti se totiž neučí jen z toho, co jim pedagogové vědomě předávají. Všímají si také, jak spolu dospělí mluví, jak reagují na nesouhlas, jestli dokážou přiznat chybu nebo vyřešit napjatou situaci. To všechno si odnášejí do života. A pro některé děti může být škola jedním z mála míst, kde takové jednání dospělých pravidelně zažívají.

Existuje nějaká rada pro ředitele, jak s tím začít, jak to nastavovat, co dělat? 

Začala bych tím, že si vedení školy položí otázku, jak se u nich vlastně řeší problémy. Vědí zaměstnanci, za kým mohou přijít? Mají prostor říct, že něco nefunguje? Dokážou spolu lidé mluvit i o nepříjemných věcech, aniž by se museli obávat následků?

Nemusí jít hned o velké změny. Důležité jsou každodenní situace, způsob vedení porad, prostor pro zpětnou vazbu nebo to, jak vedení reaguje na první známky napětí. Samotné společné setkání několikrát do roka dobré vztahy nevytvoří.

Ráda říkám, že čas věnovaný vztahům není náklad, ale investice. Energie, která se opravdu vrátí. Spor mezi dvěma pedagogy totiž většinou nezůstává jen mezi nimi. Postupně se mohou přidávat další kolegové, vznikají koalice a pod tlakem se ocitají i ti, kteří se snaží zůstat neutrální. Najednou je problémem atmosféra celé školy. Proto má smysl věnovat pozornost i zdánlivě malým nedorozuměním, dokud se o nich dá mluvit bez velkých emocí.

Dá se říct, že s postupem let a znalosti problematiky, se práce mediátora ve škole méně věnuje řešení krizových situací a více prevenci?

Ve školách, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, určitě vidím větší zájem o prevenci. Ale rozhodně to neznamená, že bychom se přestávali věnovat krizím. Naopak, v Restorativní škole tvoří pomoc školám v náročných situacích podstatnou část naší práce.

Někdy se škola dostane do situace, kterou sama nemůže ovlivnit nebo na kterou její vlastní kapacity nestačí. V takové chvíli je důležité, že si může přizvat odborníky zvenčí. 

Zajímavé ale je, co se děje potom. Škola projde náročnou zkušeností a často si uvědomí, že by chtěla podobným situacím do budoucna předcházet. Někdy z toho vzejde rozhodnutí připravit svého interního školního mediátora nebo měnit kulturu komunikace. Naše práce tak může začít pomocí zvenčí v náročné situaci a pokračovat podporou školy, aby příště dokázala obtížnou situaci zvládnout sama nebo alespoň včas rozpoznat, kdy potřebuje pomoc.

Často slyším námitku, že mediátor nemůže být součástí organizace, ve které působí. Myslím, že to je obraz tvarovaný klasickou mediační praxí, kde mediace funguje primárně jako alternativa k soudnímu sporu. Přitom původně šlo o službu, kterou komunitě poskytoval její vlastní člen. Jde o náročnou a neobvyklou roli, na kterou pracovníky škol připravujeme ve specializovaném výcviku zaměřeném přímo na školní mediaci. 

Jaké situace řešíte opakovaně? S čím se často setkáváte ve vaší práci?

V poslední době k nám přicházejí stále složitější situace. Často už nejde o konflikt dvou lidí, ale o krizi, do které je zapojeno několik skupin.

Představte si například rodiče, kteří nesouhlasí s tím, že do třídy jejich dětí chodí dítě se specifickými potřebami. Začnou vyvíjet tlak na vedení školy a někdy i na rodinu toho dítěte. Pokud se situace včas neošetří, přibývá frustrace, osobních útoků a stížností. Do dění se mohou zapojit další rodiče, učitelé, zřizovatel, Česká školní inspekce nebo média.

Nebo se část pedagogického sboru dostane do otevřeného konfliktu s vedením školy. Lidé už spolu nedokážou mluvit, navzájem si nedůvěřují a každý další krok situaci zhoršuje.

To už není situace pro samotného školního mediátora. Potřebuje širší, často multidisciplinární přístup. V Restorativní škole nejprve zjišťujeme, co se vlastně děje, kdo všechno je do situace zapojený a co jednotliví aktéři potřebují. Někdy pracujeme s jednotlivci, jindy s celými skupinami nebo s vedením školy a zřizovatelem. Nejde jen o to uklidnit jeden spor, ale pomoci škole znovu fungovat.

Lidé mají různé povahy. Pro jednoho je nemožné zůstat v prostředí s napjatými

vztahy, jiný jen mávne rukou nad tím, že „to je jen práce“. Dá se natrénovat, abychom dokázali zvládat i prostředí, kde vztahy nejsou příznivé?

To je hodně individuální. Každý máme jiné zkušenosti, jiná citlivá místa a také jinou hranici toho, co je pro nás ještě přijatelné. Určitě se můžeme učit lépe komunikovat, rozumět svým potřebám nebo zvládat napjaté situace. Ale nemyslím si, že cílem má být naučit se vydržet úplně všechno.

Když se dostaneme do prostředí, jehož pravidla jsou v rozporu s našimi hodnotami, máme několik možností. Můžeme se pokusit přizpůsobit a vytvořit si určité hranice. Můžeme se pokusit prostředí změnit, třeba otevřeným rozhovorem, hledáním podpory u dalších lidí nebo expertní služby. A někdy je rozumné odejít.

Ani odchod nemusí být prohrou. Důležité je, aby to pokud možno bylo vědomé rozhodnutí, při kterém myslíme také na sebe.

Jakkoliv se rozhodneme, vždy pomáhá, když umíme komunikovat s druhými a dokážeme se otevřít i sami sobě a svým potřebám. To jsou dovednosti, které se dají rozvíjet, některé i tréninkem. 

Zažila jsem situace, kdy se učitelka nechovala hezky k asistentce, dávala najevo, že ji ve třídě nechce, ponižovala ji před dětmi. Má to pro tu asistentku nějaké řešení? 

Určitě má. Ale i když to na první pohled vypadá jako osobní spor dvou kolegyň, ve skutečnosti to ukazuje na nefunkční procesy v celé škole. Popisujete situaci, kdy si učitelka vůči asistentce dovolí osobní útoky, znevažování nebo přehlížení – a asistentka se v tom „vaří“ bez jakékoli podpory.

Dobře řízená škola zajišťuje bezpečí všem, a proto má funkční postupy pro řešení problémů. V takovém prostředí paní asistentka ví, že je normální chtít situaci řešit a jít za svým nadřízeným nebo nadřízeným dané učitelky. Ne proto, aby kolegyni poškodila, ale aby se vyřešilo prostředí, které je neakceptovatelné a kde nelze profesionálně fungovat. Pokud je v tom asistentka sama a může si tak maximálně postěžovat kolegům, odrazí se to na jejím psychickém zdraví i na klimatu celé školy.

V případě konfliktu, kde jsou obě strany ochotné hledat cestu ke spolupráci, může pomoci školní mediace. Ta deeskaluje samotný spor, ale sama o sobě nestačí. Nezmění-li se procesy ve škole a přístup managementu k vytváření bezpečného prostředí, je jen otázkou času, než se konflikt rozhoří znovu. Proto je tak důležitý multioborový přístup, který v Restorativní škole uplatňujeme a který kombinuje práci s lidmi i se systémem školy.

A když učitelka v takovém chování pokračuje, má situace vůbec řešení?

Možností je víc, než se na první pohled zdá – a všechny začínají u vedení školy. To může nastavit jasná pravidla spolupráce, individualizovat kritéria hodnocení, využít tematické hospitace, nebo do třídy na čas zapojit dalšího pedagoga. A kdyby se problém zachytil včas, mohla by skvěle posloužit i mediace. 

Klíčové ale je, jak vedení školy nastavuje celkovou kulturu vztahů, komunikace a jak pracuje s kvalitou v tandemové spolupráci. Pokud se na tom nepracuje, napětí se po čase vrací. Škola pak často nevědomě obětuje asistenta nebo celou třídu jen proto, že nemá představu, jak situaci systémově uchopit. Výsledkem bývá zbytečná fluktuace a lidé necháni napospas v nepříjemné atmosféře. A jsme zpátky u refrénu, že konflikt mezi dvěma lidmi postupně vede k napětí v celé škole.

A pak to odnáší i děti...

Ano. Děti velmi dobře vnímají, jak se k sobě dospělí chovají. Když vidí, že jeden dospělý druhého ponižuje a nikdo se ho nezastane, odnášejí si z toho určitou představu o tom, jak fungují vztahy a co si člověk musí nechat líbit. Tiše u nich vzniká velmi nebezpečné přesvědčení, že nemám možnost ovlivňovat věci kolem sebe. 

Škola má být bezpečným prostředím pro děti, ale také pro lidi, kteří v ní pracují. Ty dvě roviny spolu úzce souvisejí. Děti se učí i tím, co každý den pozorují. Někdy to na ně může mít větší vliv než samotná látka, kterou probírají v hodinách.

Vzpomněla byste na nějaké situace ohledně vztahů ve sborovně, které se jevily jako hodně těžké, které se podařilo vyřešit?

Slovo vyřešit bych používala opatrně. Někdy se podaří konflikt skutečně uzavřít, jindy spíš obnovit komunikaci a umožnit lidem, aby spolu znovu dokázali pracovat. I to může být obrovský posun. 

Setkáváme se například se školami, kde lidé dlouhodobě zažívají pocit bezmoci. Mají dojem, že o ničem nerozhodují, že jejich hlas nikoho nezajímá a že nemá cenu se ozývat. Když se podaří vytvořit prostor pro skutečný dialog, mohou začít mluvit o tom, co potřebují, a společně hledat změny, které jsou reálně proveditelné.

Neznamená to, že se najednou všichni mají rádi. Některá zranění zůstávají. Ale lidé se učí spolu znovu být. Ve zpětných vazbách nám pak říkají třeba to, že už nemají takový břichobol, když ráno přicházejí do práce. Nebo že se dokážou ozvat, když jim něco nevyhovuje. Že mohou ocenit kolegu, se kterým předtím téměř nemluvili. Tady už ale nemůžeme mluvit jen o školní mediaci, ale o restorativním přístupu a celkové práci se systémem školy. 

Pak jsou ale situace, kdy skvěle poslouží právě školní mediace jako konkrétní a někdy i jednorázový nástroj. Vzpomínám si také na dva učitele, kteří se střídali v jedné třídě. Každý měl jiný přístup k dětem. Jeden byl spíš kamarádský, druhý přísnější a měl pocit, že mu kolega svou benevolencí ztěžuje práci. Postupně mezi nimi vznikla nevraživost, která začala ovlivňovat i další lidi ve sborovně a samotné žáky.

Tady pomohl jediný mediovaný rozhovor. Oba dostali prostor vysvětlit, co potřebují, vyslechli jeden druhého a dohodli se na pravidlech spolupráce. V tomto případě bych si troufla říct, že se konflikt podařilo vyřešit. Možná právě proto, že vedení školy zareagovalo dřív, než se spor dvou lidí rozšířil na celý kolektiv.

Měla byste nějakou radu pro začínajícího (nebo nového) učitele, když někam nastoupí. Na co si dát pozor, na co se zaměřit? Nebo prostě jen stačí, aby tam „byl“?

Když člověk nastoupí do nové školy, je přirozené, že nejprve pozoruje, jak to tam funguje. Doporučila bych mu ale takové aktivní pozorování. Nejen se dívat, ale také se ptát, zajímat se o to, jak spolu lidé komunikují, a postupně si hledat svoje místo.

Zároveň bych se už před nástupem zajímala o to, jak škola pracuje s adaptací nových zaměstnanců. Jestli budu mít uvádějícího učitele, na koho se můžu obracet a zda je v adaptačním plánu prostor pro pravidelné konzultace s vedením. Třeba i setkání s ředitelem nebo zástupcem před koncem zkušební doby.

Když jsou takové rozhovory předem domluvené, člověk nemusí mít pocit, že někoho obtěžuje. Ví, že dostane příležitost se zeptat, říct, co mu není jasné, a společně vyhodnotit, jak se mu ve škole daří. To může výrazně snížit nejistotu, kterou nový začátek přirozeně přináší.

Co chystáte do budoucna? 

Mám radost, že se nám daří prosazovat školní mediaci jako svébytnou odbornou disciplínu. Dnes už se tak můžeme víc soustředit na její kvalitu, dostupnost a garanci odbornosti.

Pro školu totiž může být těžké vybrat si vhodného odborníka – zvlášť když je pod tlakem vyhrocené situace. Proto jsme vytvořili certifikační proces pro školní mediátory, aby vedení škol získalo jistotu, že dostává reálnou kvalitu. 

Zároveň chceme ještě víc podporovat interní školní mediaci, aby si školy dokázaly s konflikty poradit přímo na místě a nemusely se spoléhat na externí pomoc. To znamená přesvědčovat zřizovatele, aby tuto pozici podpořil, a management, aby pro ni vytvořil podmínky. Interním mediátorům s láskou říkám „jednorožci“. Potřebují nejen kvalitní výcvik, ale zaslouží si také zázemí, supervizi a síťování, aby na to nebyli sami. 

Velkým tématem, kterému se dlouhodobě věnujeme, je peer (vrstevnická) mediace. Považuji ji za křehký poklad. Rozvíjíme ji jako týmovou, pro-komunitní práci s kulturou školy, která staví na pevném základu interního školního mediátora a soustavné opoře dospělých. Chceme školám i dál ukazovat bezpečnou a ověřenou cestu, jak peer-mediaci rozvíjet udržitelně. Jak známo, dobré věci neznají zkratky – ale ta poctivá cesta za to jednoznačně stojí. 

Určitě se chceme dál věnovat i školní facilitaci. Mediace je fantastická, ale sama o sobě ve škole nestačí – facilitace ji skvěle doplňuje. Už několik let pořádáme letní školy pro učitele a máme za sebou i první běh kurzu Facilitace pro ředitele a vedoucí pracovníky škol. Vidíme v tom obrovský smysl a chceme v tom pokračovat.

Přiblížila byste rozdíl mezi školní facilitací a mediací? 

Když jsem zakládala Restorativní školu, věnovali jsme se především školní mediaci. Velmi rychle se ale ukázalo, že jakkoli je to skvělý nástroj, některé situace prostě neobsáhne.

Mediace pomáhá řešit konflikt zpravidla mezi dvěma stranami. Jenže ve škole se i původně individuální spor často rozšíří do celé sborovny, zasáhne třídu nebo rodičovskou komunitu. Občas plamen vyšlehne až na obecní náves.

Proto jsme s kolegou Nikolou Křístkem začali rozvíjet školní facilitaci. Ta pomáhá vést společné jednání větší skupiny nebo dialog mezi několika skupinami. Umožňuje lidem, kteří mají rozdílné názory a zájmy, společně hledat řešení a domlouvat se na dalším postupu.

Obě disciplíny vycházejí z podobných principů, například nestrannosti, respektu k účastníkům a vytváření bezpečného prostoru pro komunikaci. Liší se ale tím, s kým a jak pracují. A obě jsou ve své podstatě restorativní. Čímž se vlastně dostáváme k jádru toho, proč se jmenujeme Restorativní škola. Nejde totiž o jednotlivé nástroje, ale o postoj a způsob myšlení – jak pracujeme s lidmi a konflikty, ale i jak nahlížíme na systém a celkovou kulturu školy.

Měla byste nějakou radu na závěr?  

Práce ve škole je na vztahy nesmírně náročná a chápu, že pod tlakem zvonění, porad a příprav je těžké na ně najít čas. Jenže vztahy si svůj čas vezmou vždycky. Je jen na nás, jestli jim ho dáme dobrovolně jako preventivní investici, nebo si ho pak vezme neřešený konflikt.

Moje rada tedy zní: investujte do komunikačních dovedností lidí a do prostředí, ve kterém pracují. Stojí to čas i peníze, ale není to náklad – je to investice, která se vrátí v podobě lepší spolupráce, větší jistoty a často i větší lehkosti v každodenní práci. A když už vás konflikt dožene, neváhejte si včas říct o pomoc. Čím déle odkládáme řešení, tím déle to pak trvá.  

Eva Růtová 

je mediátorka, facilitátorka, psychoterapeutka, zakladatelka a ředitelka organizace Restorativní škola. Je průkopnicí a autorkou koncepce školní mediace a peer-mediace v České republice. V roce 2015 vedla pilotní projekt školní mediace pro Úřad vlády ČR a rozvoji oboru se věnuje dodnes. Více než dvacet let se zabývá vedením a rozvojem lidí, dlouhodobě poskytuje odbornou podporu managementu škol a pomáhá řešit složité konfliktní a krizové situace ve školním prostředí. Je autorkou vzdělávacích programů, garantkou a lektorkou specializačních mediačních výcviků. Věnuje se také rozvoji školní facilitace a pravidelně publikuje v odborných pedagogických časopisech.

______

Restorativní přístup staví na respektu k potřebám všech zúčastněných, jejich zapojení do řešení a převzetí odpovědnosti za vlastní jednání. Ve škole pomáhá vytvářet prostředí, ve kterém se problémy nepřehlížejí a lidé mají možnost společně hledat cestu dál.

Školní mediace je svébytná disciplína navržená na míru vztahovému ekosystému školy. Pomáhá stranám v konfliktu vést dialog a přeuspořádat své vztahy tak, aby jim opět vyhovovaly. Vyžaduje specializovanou přípravu, protože obecné mediační postupy pro specifika školy nestačí. 

Interní školní mediace znamená, že potřebnými dovednostmi disponuje člověk přímo ve škole, například učitel, člen ŠPP či managementu školy. Roli mediátora obvykle vykonává vedle své hlavní profese. 

Peer-mediace zapojuje žáky a studenty do řešení konfliktů mezi vrstevníky. Vyžaduje připravené prostředí ve škole, kulturu otevřenou restorativnímu přístupu a trvalou podporu interního školního mediátora.

Školní facilitace podporuje efektivitu i průběh skupinových jednání a zapojení všech účastníků. Pomáhá držet strukturu při řešení věcných problémů, podporuje společné hledání řešení a zároveň hlídá vztahovou rovinu mezi účastníky. 

Více na www.restorativniskola.cz