Kamila Pospíšilová vede školu více než dvacet let. Její dcera Daniela Kalenská provozuje spolek s komunitní školkou a zároveň působí jako školní asistentka. Společně nejprve absolvovaly náš Výcvik školní mediace a následně Letní školu školní facilitace. Co je na tuhle cestu přivedlo a proč dnes vidí ve facilitaci jeden z nejpraktičtějších nástrojů pro školní prostředí?

Na kurzy jste vyrazily společně. Jak to celé začalo?

Daniela: Původně mě zajímala mediace. Baví mě práce s lidmi a často se přirozeně ocitám někde uprostřed konfliktů, takže jsem si říkala, že když už v takových situacích bývám, chtěla bych se v nich umět lépe orientovat a pracovat s nimi. Pak jsme narazily na Restorativní školu a řekly jsme si s mamkou, že do toho půjdeme spolu.

Kamila: Daniela byla ten motor. Já jsem v tu chvíli měla úplně jiné starosti a vlastně jsem skoro nevěděla, do čeho jdu. Důvěřovala jsem jí, když říkala: „Pojď, tohle bude dobré.“ A tak jsem šla.

Proč jste si pro tenhle typ vzdělávání vybraly právě Restorativní školu?

Kamila: Pro nás bylo důležité, že jsme hledaly vzdělávání přímo spojené se školním prostředím. V tom nám Restorativní škola připadala na českém trhu opravdu jedinečná. Chtěly jsme něco, co budeme moct skutečně přenést do vlastní praxe, ne příliš obecný výcvik.

Daniela: Na mě to zapůsobilo už od začátku. Web, způsob, jakým bylo všechno popsané, a potom i osobní kontakt. Měla jsem pocit, že tam bude lidský přístup – a to se potom potvrdilo.

Kamilo, vy přitom vedete školu už více než dvacet let. Chyběly vám v praxi podobné nástroje?

Kamila: Když jste tak dlouho ve vedení, zažijete opravdu spoustu situací. Mezi dětmi, zaměstnanci, rodiči, školou a zřizovatelem. A dnes, po těch kurzech, si uvědomuji, kolikrát by se mi býval mediátor nebo facilitátor hodil.

Jen jsem tehdy vůbec netušila, že takové možnosti existují. Teď teprve začínám vidět, jak velký potenciál mohou mít mediace a facilitace pro vztahy, kulturu školy a celkové klima.

Po školní mediaci jste se přihlásily ještě na Letní školu školní facilitace. Proč?

Daniela: Během mediačního výcviku nám začalo docházet, že samotná mediace ve škole nestačí. Často totiž neřešíte jen situaci mezi dvěma stranami, ale pracujete s celou třídou, sborem nebo jinou větší skupinou.

Cítily jsme, že nám k mediaci chybí ještě další nástroj, který by ji doplnil.

Během kurzu facilitace se to celé otočilo. Nevidím už facilitaci jako doplněk mediace, spíš mám pocit, že facilitace bude pro mě do budoucna hlavní nástroj a mediace ji bude doplňovat.

Jak byste dnes rozdíl mezi mediací a facilitací popsaly někomu, kdo začíná úplně od nuly?

Kamila: Já facilitaci vnímám hlavně jako práci s větší skupinou. Může to být třída, sborovna nebo několik lidí, kteří potřebují společně řešit nějaké téma. Nemusí mezi nimi být konflikt. U mediace už podle mě do situace vstupuje konflikt mezi lidmi a pracuje se s ním mnohem víc.

Daniela: U mediace jsou také výrazněji přítomné emoce. Často teprve během procesu zjišťujete, co je vlastně skutečným jádrem problému. U facilitace většinou už víte, nad jakým tématem se skupina schází a k jakému výstupu se chce dostat.

Co vás na způsobu výuky v Restorativní škole překvapilo?

Daniela: Hlavně to, že nás Eva s Nikem hodili rovnou do praxe.

Nejdřív jsme něco dělaly a chvílemi vlastně vůbec nevěděly, proč to děláme právě takhle. Já jsem si říkala, že už potřebuji nějakou teorii, abych pochopila, jak se to celé skládá. A pak jsem si něco načetla a najednou mi to začalo zapadat. Když jsme na konci dostaly knihu o facilitaci, četla jsem ji a říkala si: „Jo, tohle už znám.“ Protože jsem to předtím zažila.

Kamila: Já jsem čtyřicet let zvyklá na úplně opačný způsob učení – nejdřív dostat strukturu a bod po bodu si ji zapisovat. Tady jsme do té struktury vlastně vpluly, aniž bychom o tom věděly.

Neřekla bych, že mi to bylo od začátku přirozené. Ale funguje to. A začínám tomu přicházet na chuť.

Dají se podle vás mediace a facilitace naučit z knihy nebo online kurzu?

Daniela: Podle mě ne. Hlavně u mediace jsme opravdu hodně trénovaly konkrétní situace a tam jsem si říkala: Tohle bych se z knížky nedočetla. Tohle si člověk musí zažít.

Pokud se tomu chce někdo opravdu věnovat, potřebuje podle mě sedět v té situaci, vnímat ji a zkoušet si ji osobně. Kniha je skvělý doplněk, ale sama nestačí.

Co pro vás naopak bylo nejtěžší?

Kamila: Pro mě asi naučit se trochu jiný jazyk. Při mediaci jsme hodně pracovaly s technikami aktivního naslouchání, parafrázováním nebo přerámováním. To nejsou věci, které bych dřív běžně používala. Nejtěžší pro mě je dostat je do sebe tak, aby při rozhovoru byly opravdu mým přirozeným jazykem.

Daniela: Mám to podobně. Je to hlavně o zkušenosti a o tom začít ty techniky opravdu používat. Já je zkouším i v běžném životě – třeba když jsem byla uprostřed konfliktu dvou dětí ve školce. Čím víc je člověk používá, tím jsou pro něj přirozenější.

Co vám tahle zkušenost dala do běžné práce?

Kamila: Asi hlavně větší klid.

Nedávno přišel do školy tatínek, který byl opravdu hodně rozčilený. Dřív bych měla potřebu rychle vysvětlovat, obhajovat školu nebo hledat řešení. Tentokrát jsem hlavně poslouchala. Nechala jsem ho domluvit, nikam jsem nespěchala a jako první opečovala jeho emoce.

Bylo až překvapivé sledovat, jak se během rozhovoru postupně uklidnil. Na konci jsme se bavili úplně normálně a odcházel s přátelským potřesením ruky. Druhý den mě přes ulici zdravil úsměvem a zamáváním. Až zpětně mi došlo, že právě tohle jsem si z kurzů odnesla.

Danielo, vy pracujete hlavně s malými dětmi. Fungují stejné principy i tam?

Daniela: Ty principy jsou vlastně stejné. Pořád jde o to vytvořit bezpečný prostor, zapojit všechny a vést skupinu tak, aby mohla společně něco objevit nebo rozhodnout. Liší se hlavně jazyk, který používáte, a aktivity, které volíte. Ale principy zůstávají stejné.

Kam chcete tyhle nástroje přenést dál?

Kamila: Teď jsme vlastně úplně na začátku. Kurzy máme za sebou a teprve teď ten nástroj bereme do ruky a zjišťujeme, kde všude ho můžeme využít.

Jedna cesta je samozřejmě přímo naše práce. Třeba už na poradách ve škole vidím spoustu situací, kde se mi facilitační přístup může hodit. Ve vlastní škole ale narážím na střet rolí. Jsem ředitelka, někdy učitelka a pak bych měla být ještě facilitátorka. To není vždycky možné. Jako interní člověk navíc přicházím s historií, vztahy a informacemi o lidech. Někdy je proto mnohem lepší, když přijde někdo zvenčí, kdo do situace není zapojený a může vést facilitaci nebo mediaci nestranně.

Když po kurzu narazíte v praxi na situaci, se kterou si nejste jisté, co pak?

Daniela: Myslela jsem si, že kurz skončí posledním dnem a každý se vrátí domů. Ale ono to tak vůbec není. Když člověk něco řeší, může se ozvat. Eva i Nik jsou ochotni konzultovat konkrétní situace, přemýšlet s námi nad nimi a podpořit nás.

To mi přijde velmi cenné. Neměla jsem pocit, že jsme si jen odseděly kurz a tím to skončilo.

Kamila: A možná právě proto máme pořád chuť pokračovat. Na kurzu si někteří dělali legraci, že jsou na kurzech Restorativní školy skoro závislí. A já jim úplně rozumím. (smích)

Pro Restorativní školu, z.s. se ptala Charlotta Dědková. Děkujeme za celý rozhovor 🌿.

Kamila Pospíšilová

Více než dvacet let působí ve vedení školy. Ve své práci se dlouhodobě věnuje vedení pedagogického týmu, komunikaci s rodiči a vytváření dobrých vztahů a pozitivnímu klimatu školy. Absolvovala výcvik školní mediace a Letní školu školní facilitace Restorativní školy.

Daniela Kalenská

Provozuje spolek s komunitní školkou a zároveň působí jako školní asistentka. Zajímá se o práci s lidmi, komunikaci a řešení konfliktů a získané mediační a facilitační dovednosti využívá také při práci s malými dětmi. Absolvovala výcvik školní mediace a Letní školu školní facilitace Restorativní školy.